Pouť do Sýrie - Ivana Rybecká
Drazí,
letošní Velikonoce jsem poprvé od křtu neprožila s vámi, ale na cestách po zemích Blízkého východu. Není snadné vystihnout v krátkosti atmosféru dříve bohaté a vyspělé země, která se snaží povstat z trosek způsobených občanskou válkou, ukrutnostmi Islámského státu a zemětřesením. Současně chci vyjádřit vděk za překvapivé velikonoční dary, kterými mě Pán zahrnul.
Zajisté jsem neočekávala dovolenou nebo běžný poznávací zájezd. Věděla jsem, že svou cestou mohu podpořit nespravedlivě opomíjené a sankcemi zbídačované Syřany, kteří se provinili jen tím, že neuprchli, že nepokračují v násilném řešení politické situace, jak si mnozí přejí, ale za stávajícího příměří či statu quo usilují o obnovu země a zničených domovů… prostě chtějí žít a jít dál.
Realita života v Sýrii i Libanonu mě ohromila a dosud naplňuje úžasem. Obavy jsem neměla, na mysl mi přišly jen zbloudilé izraelské rakety nebo zapomenuté miny, ale s tím musí místní lidé každodenně žít a já chtěla být součástí jejich reality. Vím, že Pán vede na cestách bezpečně mé kroky a v případě hrozícího rizika posílá anděla strážného.
Rozstřílená města, válečné ruiny a domy zhroucené následkem zemětřesení jsme očekávali, avšak to, co jsme spatřili, nás všechny zasáhlo… liduprázdná města a vesnice, z nichž zbyla jen opuštěná torza domů, zničené nebo zmrzačené památky tisíciletého kulturního dědictví nejen Sýrie, ale nás všech…
Válka skončila před několika lety, ale situace se kvůli bídě a izolaci, do které se země dostala, mění jen nepatrně. Nejprve jsou opravovány budovy státního významu, dále svatostánky všech náboženství, a to díky štědrým darům souvěrců ze zahraničí. Běžní lidé zůstávají odkázáni sami na sebe. Mnozí mají několik zaměstnání, aby dokázali uživit rodiny. Jsem hrdá na to, že existují i české firmy, které Syřanům pomáhají hloubit studny… život musí jít dál, byť s pomocí všudypřítomných generátorů energie nebo kanystrů s benzínem či naftou připravených k tankování podél silnic. Syřané jsou vynalézaví, zruční a velmi pracovití.
Projížděli jsme syrskou pouští a já se modlila nejen za nedávné oběti řádění Islámského státu, ale i za statisíce trýzněných a zabitých křesťanů, kteří v ní našli vysvobozující smrt při pochodech smrti před sto lety během Arménské a Asyrské genocidy. Místem nejkrutějších zločinů nedávných let se stala Palmýra. Světová proslulost se jí stala osudnou. Islámský stát si antickou památkovou lokalitu vybral pro svou děsivou propagaci. Ředitel místního muzea nasadil vlastní život za záchranu nejcennějších památek. Byl umučen, protože místo jejich úkrytu neprozradil, a zbylé archeologické poklady nenahraditelné hodnoty byly ničeny ve jménu fanatické víry nebo rozkradeny. To, že tyto krví potřísněné artefakty nacházejí horlivé kupce po celém světě a zejména na „vyspělém Západě“ o mnohém vypovídá…
Avšak, jak již před sto lety zakončil svou knihu o Arménské genocidě, Čtyřicet dní, Franz Werfel:
“Nesmírné zlo bylo dopuštěno, aby se o to více projevila milost Boží…“
V Sýrii jsme se na mnoha místech stali prvními cestovateli, kterým bylo umožněno navštívit archeologické lokality nebo projet po dosud uzavřené dálnici. Ve městech těžce poškozených válkou, Aleppu a Homsu, a nejen tam, jsme pro místní obyvatele byli posly naděje na lepší časy, mír a návrat normálních lidí, přátel a především turistů, kteří jim znovu přinesou obživu a usnadní živobytí.
Nelze zapomenout na plnost lásky a dojetí ze setkání se Syřany všech generací, vyznání a profesí, kteří nás přátelsky vítali mezi ruinami svých domovů, mávali, zdravili a byli vděční za náš zájem a s upřímnou štědrostí nabízeli z toho mála, co měli. Jediné, o co nás po celé zemi žádali, bylo vyfotit je a chvíli si povídat. Tváře jim zářily radostí, navzdory ztrátám a bídě, radostí ze setkání. To Ježíš na nás hleděl z jejich očí toužících po podání ruky a trvalém míru, ať to byli muslimové slavící Ramadán nebo křesťané prožívající ve stejné době Svatý týden před Velikonocemi.
Silnou duchovní rovinou mé pouti byla návštěva nejstarších křesťanských klášterů a kostelů na světě, míst počátků prvotní církve. Patřily mezi ně kláštery sv. Tekly a sv. Sergise v Maalule a kostel Panny Marie (Svatého pásu Mariina) v Homsu. Bohužel i tato místa byla poznamenaná válkou.
O to víc mě potěšilo živé a radostné prožívání křesťanské víry místními lidmi, zástupy mladých křesťanů, kteří ve skautských krojích organizovali velikonoční obřady a procesí, množství rodin s malými dětmi, pestrost denominací a jejich vzájemná podpora, a současně tolerance a zájem ze strany většinových muslimů.
Největším darem Svatého týdne bylo prožití liturgie Zeleného čtvrtku a Velkého pátku v křesťanské čtvrti nejstaršího trvale obydleného města na světě, Damašku. O Zeleném čtvrtku mě Pán zvláštními cestami přivedl do domu sv. Ananiáše, místa křtu sv. Pavla. Spěchala jsem k němu spletitými uličkami starého Damašku z Velké umajjovské mešity, původně baziliky sv. Jana Křtitele, jehož hlava zde spočívá v hrobce posvátné i pro muslimy. Další zvláštností této velmi významné mešity je zachovalá křtitelnice ze 4. století a pema, vyvýšené podium, na kterém se modlili a meditovali kněží v prvních stoletích.
"Saule, můj bratře, posílá mne k tobě Pán - ten Ježíš, který se ti zjevil na cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým."(Sk 9,17)
V tichu podzemní kaple, kde Ananiáš Pavla pokřtil, jsem nadlouho spočinula a modlila se s dalšími křesťany. Děkovala jsem za svůj křest v kostele sv. Pavla na Pouchově před sedmi lety a za dlouhou cestu, po které mě Pán vedl ve stopách Pavlových od prvního setkání v Efezu a Milétu, přes Pergamon, Perge, Kalábrii, Sicílii, Řím, až sem do Damašku, do cíle mé cesty a počátku křesťanské cesty Pavlovy.
"Všechno má svůj čas."(Kaz 3)
Děkuji všem, kteří jste mi dali na cestu požehnání, kněžím, bratrům a sestrám v Hradci a Praze, děkuji sestře z Maaluly za požehnání svatým olejem. Vážím si požehnání a vlídných slov otce arcibiskupa Syrské ortodoxní církve ve válkou zničeném Homsu a přeji si, aby se tam podařilo křesťanské společenství zachovat. Děkuji za přátelské přijetí diákonovi Atallovi z kostela Obrácení sv. Pavla v Damašku a mladé Laře z řeckokatolické církve, která mě přivítala v Domě sv. Ananiáše. Jsem vděčná mým drahým Arménům za pozvání k účasti na liturgii Velkého pátku v kostele Arménské apoštolské církve. Všichni jsme v jednotě Božími dětmi…
Do Sýrie se vrátím a věřím, že nás bude víc. Modlete se, aby ve Svaté zemi konečně zavládl pokoj…
Fotogalerie zde: https://eu.zonerama.com/FarnostPouchov/Album/9807311
