Pouť do Anatolie - Ivana Rybecká
Drahé sestry, drazí bratři, zdravím vás po své třetí anatolské cestě!
Chtěla bych se s vámi upřímně podělit o to, co jsem na Pouti prožila, načerpala i odevzdala…
Pán to tak chtěl, že Anatolie má pro mou duchovní cestu mimořádný význam…
Jak víte, při první cestě před 8 lety začala v Efesu u kostela Panny Marie z 2.stol. a u hrobu sv. Jana má cesta ke křtu v katolické církvi a mezi vás.
Druhá cesta mě zavedla do křesťanských kaplí vydlabaných v tufu v Kappadokii po stopách kapadockých otců Řehoře a Basila a do Perge se sv. Pavlem.
Letos jsem se do Anatolie vydala sama, když můj duchovní průvodce a bratr odešel na věčnou Pouť za naším Světlem. Jistě však nebyla náhoda, že ve velikém letadle zůstalo jediné volné místo právě vedle mě…
Moje cesta vedla i za splněním snu spatřit po putování Arménií bájný a pro Armény posvátný Ararat (Masis) od západu, z původní arménské vlasti. Ještě starší bylo přání vidět ikonické jezero Van.
Sny a přání se plní, když se jich nevzdáme… Čekala jsem dlouho - překážkou byly války, ozbrojené nepokoje, přírodní katastrofy, zkrátka žhavá geopolitická a geografická půda, ale také covidové roky a jen pár přátel ví, že v samém závěru příprav mě Zlý hodil do cesty těžký balvan. Mé veliké díky patří právě jim, že mi ho pomohli odvalit.
Pár měsíců před odjezdem jsem si povídala s Andranikem, Arménem narozeným v Jerevanu, který žije mezi vámi v HK, o pokořené zemi, o její několik tisíc let dlouhé historii, o putování po arménských klášterech a o pohnutých osudech jeho rodiny. Nabídla jsem, že u malého arménského kostelíku na ostrově Akhtamar na jezeře Van zapálím svíčku a předložím Pánu modlitbu, kterou mi svěřil, za jeho rod, násilně vyhnaný právě odtamtud, a za všechny oběti genocidy.
K vyprávění použiji doplněné úryvky z e-mailů psaných bezprostředně během cesty svým dětem.
Po hodinách čekání v kilometrových halách v současnosti největší kryté odbavovací haly na světě - novém letišti v Istanbulu - míříme napříč Anatolií na jihovýchod. V letadle Turkish Airways je nás mezi desítkami Kurdů jen pár z Evropy. Po levici mám kurdskou holčičku a vpravo okénkem bedlivě sleduji let nad Černým mořem, přes hornaté vnitrozemí, rozlehlou Ankaru, sopečné hory a přehradu na Eufratu. Kulturní výměna s okatou Kurdkou je plodná. Ukusuje svačinu, drobí na svůj stoleček a sleduje, jak si na ten svůj prostírám ubrousek. A světe div se, okamžitě si také rozloží ubrousek a šťastně se na mě usměje. Její mamince při přistání fotím neoficiální hlavní město Kurdistánu Diyarbakir (dříve křesťanskou Amidu).
Aby každý návštěvník neměl pochyb, kde se ocitnul, neunikne jeho pohledu obrovský banner napnutý přes tři patra haly: zleva Atatürk, turecká vlajka a Erdogan. Překvapující jsou fontány, vodní nádrže, parková úprava s umělou trávou v jednom křídle haly. Letiště je supermoderní - žádný zaostalý Kurdistán se nekoná. Turecká vláda do Východní Anatolie mohutně investuje. Nová infrastruktura, dálnice, obrovská, pěkná sídliště. Důvody jsou vojensko-strategické a vysidlování kurdské populace.
Nový den začíná před úsvitem ve 3:25 voláním muezzina (azán se ozývá v sunnitských zemích 5x denně a jeho načasování se odvíjí striktně podle polohy Slunce).
Na úvod navštěvujeme Páteční mešitu, první, která byla v 7. stol. v Anatolii postavena. Je dosud natolik významná, že z jejího minbaru každý pátek řeční muftí - v islámské hierarchii nadřazený místnímu imámovi.
Pak míříme do kostela Panny Marie ze 3. století. Patří Syrské ortodoxní církvi, oficiálně Syrské církvi Antiochie, také si říkají Jakobité. S rozechvěním překračuji staletími ošlapaný práh a Pán, jenž se svými věrnými v této zemi přebývá již dva tisíce let, rozevírá svou náruč… Ze starých kamenů vyzařuje světlo - stačí otevřít srdce. V kostele jsou uloženy ostatky apoštola sv. Tomáše a sv. Jakuba ze Sarugu. Uspořádání a zařízení kostela a presbytáře je prosté, připomíná arménské kostely. Průvodce nám na ukázku zpívá text v aramejštině z obrovské Bible z 1. století.
Starobylá východní církev vstoupila do dějin křesťanství jako první apoštolská církev po jeruzalémské matce církvi. Aramejský král Abgar V. přijal křesťanství v roce 34 n. l. Sv. Petr působil v Antiochii ještě předtím, než odešel do Říma. Do Amidy přišlo křesťanství v 1. století a několik staletí zde sídlili patriarchové. V roce 464 zde vznikl překlad Starého zákona, který je součástí starého aramejského překladu Bible s názvem Pešitta z 9. stol.
Mnoho nových informací bude třeba více prostudovat. Syrština je dialektem aramejštiny a používá se výhradně k liturgickým účelům. Aramejci žili v oblasti 5000 let a pro název své církve po přijetí křesťanství přijali slovo v různých jazycích vyjádřené jako süryani, sūryāyē, syraic, pro nějž v češtině neexistuje správný výraz. Syřané žijící v současné Sýrii jsou Arabové.
Křesťanští Asyřané žijí v Mezopotámii dodnes a stejně jako Arméni se za první světové války stali obětí vyvražďování ze strany Turků za vydatného přispění Kurdů a Arabů označovaném jako Asyrská genocida, neboli Sayfo, v překladu Meč, protože na rozdíl od masakrů Arménů k nim nebyl vydán žádný úřední rozkaz. Zde v Diyarbakiru bylo zabito více Arménů než kolik tehdy mělo město obyvatel, protože tu byl sběrný tábor pro celou provincii.
Rozpáleným polednem se kolem další mešity, na jejímž nádvoří si hned vedle rituální kašny k omývání před modlitbou děti kopou s míčem (mešity mají kromě náboženské i společenskou a vzdělávací funkci), proplétáme labyrintem uliček mezi zpustlými domky zpět do hotelu.
I přes značné vedro, kdy teploty překračují 45 °C ve stínu, se místo siesty vydávám na další průzkum. Zajímá mě nově postavená část města, která vznikla po těžkých bojích s kurdskou opozicí, kdy turecká armáda nakonec vše vyřešila srovnáním nepokojné čtvrti se zemí buldozery. Kurdové si museli vyhledat přístřeší na venkově, neboť bydlení v nových domech si dovolit nemohou. Etnická čistka v tureckém podání.
Na okraji výstavné nové čtvrti, hned vedle mešity s minaretem, postaveným na čtyřech kamenných sloupech, vidím za vysokou zdí na věži kříž. Vstřícný Turek-kostelník mě provází prázdným kostelem Mar Petyun Keldani Chaldejské katolické církve a jeho zázemím. Zapaluji svíčku za všechny křesťany a jejich nelehký život v muslimském prostředí, za obrázek Panny Marie vkládám finanční příspěvek a pak se stane něco neuvěřitelného - po zmínce o zvonu na věži mě kostelník vede zpět k presbytáři, podává mi lano a já, zvoník celým srdcem, v daleké Mezopotámii, ve starobylém křesťanském městě Amidě, krátce po nedělním poledni uprostřed záplavy mešit a minaretů i jim navzdory …ZVONÍM!
Pán má pro mě nachystané další dary. Po návratu do klimatizovaného pokoje s představou aspoň nepatrné chvíle siesty mi volá průvodkyně Lenka, že objevila opravený arménský kostel, a tak znovu vybíhám do „sauny“ a skutečně nedaleko chaldejského nacházím největší arménský kostel na Blízkém východě Surp Giregos. Jako bych se vrátila domů - tři roky nosím na srdci arménský kříž a najednou, ač v silné muslimské převaze, ale přece, jsem v ermeni kilisesi. Další svíčka a modlitba včetně té Andranikovy. Chrámem zní vážná arménská hudba, jsem tu skoro sama, modlím se za všechny křesťany a děkuji Pánu, že umožnil obnovu tohoto chrámu, který v té smutné době sloužil jako kasárna německé imperiální armády (na masakrech se podílela). Teprve v roce 2011, po opravě financované Armény z diaspory, se zde po vysvěcení uskutečnila od roku 1915 první mše. Vzápětí byl kostel poškozen při bojích mezi Kurdy a Turky a pak ho turecká vláda tak jako všechny křesťanské kostely v okolí, zkonfiskovala a vyvlastnila.
Rozpálené odpoledne trávíme mezi 10 000 let starými artefakty v muzeu starověké Mezopotámie - hliněnými tabulkami s klínovým písmem, mincemi, vázami, zbraněmi. Pak následuje procházka kolem městského opevnění. Hradby z černého bazaltu z 3. století dosud souvisle obkružují v délce asi 7 km celé historické centrum. Otevírá se pohled do úrodného, vegetací zarostlého údolí řeky Tigris.
Nápor odpoledního vedra je značný. V podstatě instinktivně bojuji o udržení vědomí. Zkouším různé způsoby chlazení. Zjišťuji, že pití a pobyt ve stínu nestačí. Nejlépe funguje namáčení hlavy a končetin u zdroje vody nebo mokrý šátek na zátylku a hrudi, případně láhev se studenou vodou za krkem. Ale člověk se rychle přizpůsobí, a tak se nakonec spolu s ostatními aklimatizuji. Následující dny ve žhavé Mezopotámii v podmínkách 45+ probíhají bez potíží.
Další den při cestě do Sunliurfy (Edessy) vystoupáme k sypané pohřební mohyle vládce království Kommagene Antiocha I. z roku 62 př. n. l. Je vystavěna na vrcholu hory Nemrut ve výšce 2134 m n.m. Zatímco hrobka zůstává dosud nedotčena, ohromné sochy a reliéfy bohů a samotného krále poškodila zemětřesení. Jejich torza, rozmístěná na terasách kolem mohyly, působí přesto monumentálně. Z hory je bezvadný rozhled na okolní hornatou krajinu i na rozlehlou Atatürkovu přehradu na Eufratu (třetí největší na světě pokud jde o objem zadržené vody). Oceňujeme výtečnou provozní teplotu pro stoupání na vrchol hory - je zde pouhých 22 °C .
Obě řeky, Eufrat i Tigris, které daly Mezopotámii jméno, jsme už z blízka viděli. Je to povznášející pocit ocitnout se v kolébce naší civilizace. Člověk si připadá tak trochu jako v učebnici dějepisu.
Pod ruinami nejvýchodnějšího křižáckého hradu jsme vstoupili do jeskyně, v níž se údajně narodil Abrahám. Je to posvátné poutní místo tří abrahamovských náboženství. Vchody pro ženy a muže jsou oddělené. Jsme tu jediní Evropané. Za to muslimských věřících ze všech koutů světa jsou zde spousty. Mezi zbožnými muslimy se modlím Otčenáš a přeji si mír a pokoj a ať každý jde svou cestou ve víře v jednoho Boha.
Prorocké město mnoha jmen (Edessa, Urfa, podle některých zdrojů i biblický Ur) je natolik posvátné, že se zde nesmí prodávat žádný alkohol, a to ani po setmění kdy, jak říkají sekulárnější muslimové, se už Alláh nedívá.
Z mystického univerzitního města raného křesťanství, kde teologickou školu založil ve 4. století svatý Efrém Syrský, a kde cestou z Indie nadlouho spočinuly ostatky sv. Tomáše, se vydáváme ještě hlouběji do historie k nejstaršímu dosud objevenému místu civilizace – svatyni Göbekli Tepe. Její objevení popřelo dosud uznávané předpoklady o vývoji člověka. Neporušené, do písmene T tvarované kamenné pilíře o hmotnosti 20 až 50 tun zdobené zvířecími reliéfy a abstraktními symboly nebo plastikami zde lidé, údajně ve vývojové fázi lovců a sběračů, vztyčili do geometrických tvarů před 12 000 lety! Je to stěží představitelné vanutí času. Dny člověka jsou opravdu jen jako stébla trávy.
V pravé poledne přijíždíme do biblického Cháranu, jednoho z nejdéle, více než 6000 let, trvale obydlených sídel. Abrahám zde rozbil modly vyrobené jeho otcem a s uspokojením zjistil, že se nic nestalo, protože věřil v jediného Boha. Později to bylo významné město Asyrské říše. Současná vesnice, arabsky nazývaná Harran, je domovem Kurdů a Arabů přistěhovalých z Iráku. Historie zde zanechala mnoho stop ve formě antických vykopávek a ruin nejstarší univerzity založené kolem roku 2000 př. n. l., kterou zničila armáda Alexandra Makedonského při tažení do Persie. Pro současnost jsou typické hliněné domky ve tvaru kupole vystavěné přečnělkovou klenbou s otvorem na vrcholu. Vypadají jako obrácené úly. Jsou to úžasně vymyšlené stavby poskytující úlevu ve vedru. Teplota v nich je alespoň o deset stupňů nižší než venku. V zimě mají opačnou funkci.
Z malého návrší se díváme do Sýrie a velké úrodné mezopotamské nížiny. Průvodkyně nás upozorňuje, že v pásu deseti kilometrů od hranic mají klienti českých pojišťoven výluku z pojištění. V sálajícím vedru procházíme vesnicí. Mezi kozami, osly a velbloudy pobíhají malé okaté bosé děti. Některé plaše a jiné velmi důrazně nás žádají ve všemožných jazycích o peníze. Dala jsem bakšiš irácké mamince z jednoho úlu, která mě pozvala do svého obydlí aby si její syn mohl koupit pepsi. O tátu prý přišel v Ankaře. Nabíráme sílu v kavárně-čajovně pod plachtou. Poprvé si dávám pravou tureckou kávu, kterou ostatní každý den při pauzách náruživě konzumují. No, není to můj „šálek kávy“. Člověk drtí prášek mezi zuby, káva je až moc silná, žádný požitek, ale kupodivu ani v těch čtyřicítkách nemá škodlivé následky.
V severní Mezopotámií se půda zavlažuje vodou přiváděnou kanálem z desítek kilometrů vzdálené Atatürkovy přehrady. Syřané-uprchlíci hospodaří na pronajaté půdě a nepotřebují se ani vracet domů, neboť si za zde vydělané peníze opravují v Sýrii domy. Od Turků (tedy od EU) navíc dostávají podporu (cca 500 tl na den) desetinásobně vyšší, než kolik by si vydělali v Sýrii. Všechno je jinak i s Kurdy, žijícími ve čtyřech různých zemích. Ti i mezi sebou bojují a v žádném případě nechtějí mít jeden společný stát. Zkrátka evropské vidění tohoto dosti složitého světa Blízkého a Středního východu je zcestné a Západ neměl do jejich záležitostí nikdy zasahovat, natož kreslit hranice států od stolu v Paříži nebo Londýně. Nic není černobílé, jsou to jen stupně šedi a vztahy mezi místními národy nebyly nikdy jednoduché.
V 5*hotelu El Ruha přicházejí dvě překvapení. Uprostřed první noci jsem musela měnit pokoj, neboť nefungovala klimatizace. Ocenila jsem bleskový a vstřícný přístup recepčního a především pana Sadáma z technického servisu, který mi s úsměvem věci pomohl přenést. Anglicky se zde moc nemluví - nejraději používají zvukové překladače v mobilu. Prostě evropská turistika není zavedena. Druhý zážitek souvisel se snahou zaplavat si v hotelovém bazénu - no, nešlo to, byl právě vyhrazen čas pro muže a ženy měly mít hamám pro sebe až další den. Takový je to tu svět. Respektuji, nicméně bych čekala, že i oni budou v Evropě respektovat naši kulturu a zvyky. Tak to ale není a nebude...
Každý večer, když se ochladí, vycházejí do ulic a parků měst spousty lidí, oblečení i zahalení všech typů. V tom zatím v Turecku panuje svoboda. My musíme mít šátek jen do mešit, boty dolů a kdo má moc odkryté oblečení, půjčí si hábit. Celé rodiny korzují nebo sedí na trávě, radují se z pospolitosti, všude plno děti. Uvědomuji si a těší mě, že tradiční rodina má v této společnosti na rozdíl od Západu dosud své nezpochybnitelné pevné místo...
Při procházce noční Edessou nechávám vydělat malého chlapce, který ještě dlouho po setmění prodává v malém krámku baklavu sypanou pistáciemi, prolitou sirupem - prostě tureckou dobrotu. Místní bazar působí velmi orientálně. S úhledným Velkým bazarem pro turisty v Istanbulu se nedá srovnat. Lidé tady takto každodenně fungují a nakupují. Nepotřebují žádné supermarkety.
Další horké dny jsme prožili na planině Tur Abdin, tedy „horách svatých uctívačů Božích“. Asyrští křesťané tu krátce po příchodu křesťanství založili velké množství klášterů a kostelů. Mniši v nich trávili životy extrémně asketickou meditací a modlitbou. Asyřané zde žijí i dnes a považují se za „Sūryāyē“, aramejce nebo chaldejce.
Bylo pro mě úlevou spatřit opět kříže a zvony na křesťanských kostelích. Ortodoxním kostelem, který působí jako pevnost, ve vesnici Gülgöze (Iwardo), nás provádí laskavý kněz s čepičkou. Obec proslula svým hrdinským ozbrojeným odporem proti opakovaným nájezdům kurdských milic během Asyrské genocidy. Kurdové nakonec odtáhli s nepořízenou a oblast Tur Abdin tak zůstala jediným místem osídleným křesťany mimo Istanbul.
Navštívili jsme dva kláštery Syrské ortodoxní církve včetně nejstaršího Mor Gabriel ze 4.stol. Průvodce nám u maličké hrobky sv. Gabriela, který chtěl být s pokorou pohřben nejníž ze všech a v co nejmenší hrobce, zazpíval Modlitbu Páně v liturgickém jazyce své církve, tedy syrsky (aramejsky). Ač text znám, zpaměti jsem se nedokázala přidat. Zato se postupně připojovali jeho spoluvěřící, kteří přicházeli dolů k nám. Sbor sílil, byl to nádherný, sjednocující nápěv. Znamení kříže dělají pravou rukou zleva doprava jako my, akorát je zakončují na břiše.
S naším průvodcem jsem si chvíli povídala především o jednotě křesťanů. Říkal, že máme držet spolu, vzájemně si dodávat sílu a oporu. Udělali jsme si křížek. S katolíky prý hodně spolupracují. Jsou moderní církví, třebaže s tradiční východní liturgií. Na křtiny k nim jezdí lidé z diaspory z celého světa. Klášter je ekonomicky soběstačný, vše si vypěstují sami a přebytky rozdají chudým. Přesto svou víru a zázemí musí tvrdě hájit. Okolní kurdská většinová společnost se s nimi soudí o pozemky, které jim vrátila vláda v době, kdy se snažila splnit podmínky EU ke vstupu Turecka do unie, tedy podporovat etnické a náboženské menšiny.
V nedalekém vinařství jsme měli možnost ochutnat syraic vína z kraje Tur Abdin. Překvapilo nás, jak byla v této teplé oblasti příjemně suchá.
Teploty s rostoucí nadmořskou výškou a zeměpisnou šířkou klesají. V noci panují chladné „dvacítky“, ve dne příjemné „třicítky“- rozpálený dech pouště ustal.
Spíme teď již každou noc jinde, prostě puťák. Zcela mimořádný byl Mardin, křesťansko-muslimské město zasazené do prudkého svahu pod žlutými skalami a mohutnou pevností. Nabízí úžasné výhledy do mezopotámské roviny i na okolní pahorkatinu Tur Abdin. Večeřeli jsme, jak je tady zvykem, na střeše středověkého domu. Vánek při západu slunce vzduch ochladí, zatímco rozpálené ulice dál sálají vedro. Mardin vybudovali arménští a asyrští křesťanští obchodníci. Bylo to bohaté město s nádhernými paláci. Pak museli odejit...
Občas se setkáváme s méně příjemnou realitou. Obrněná auta, opevněné kontrolní body, projíždění šikanami z betonových zátarasů. Jednou po snídani jsem si za jízdy zdřímla. Pak se po zastavení prudce rozevřely pojízdné dveře (vedle mě) a já otevřela oči a hleděla do hlavně odjištěného samopalu. Turecký voják se usmál a popřál mi hezký den…
Také v Midyatu se na věžích mísily kříže s půlměsíci. I zde bylo křesťanské obyvatelstvo na začátku 20. století krutě masakrováno. Přesto zde ještě v 70. letech 20. století tvořilo velmi početnou populaci. Další násilí a války však přiměly mnoho lidí odejít do Istanbulu nebo do Evropy. Útočiště zde naopak našli ortodoxní Asyřané ze Sýrie.
Narozeninový den byl nezapomenutelný. Dopoledne jsme strávili na přehradě Hasankeyf. Zatopené archeologické naleziště a město ve skalách. Něco se podařilo zachránit. I kvůli této přehradě se delta řeky Šat al Arab v Perském zálivu vzniklá soutokem Tigridu s Eufratem posunula o 100 km do vnitrozemí se všemi následky, jako je zasolení půdy. Voda je na Středním východě strategické zboží.
Zůstala jsem s nemocnou paní na lodi, když ostatní v žáru šplhali po kopcích v rozpadlém muslimském městě. Měla jsem proto víc času na plavání v Tigridu. Byla to krása a nádherné osvěžení, příjemně teplá a čistá voda, vlny, kulisa žlutých skal kaňonu, dávná obydlí ve skalách. Mladý kapitán lodi se také přidal. Byl na svou funkci hrdý. Má tři bratry a tři sestry. Mluvil turecky, persky a arabsky, anglicky jen nepatrně. Ukazoval mi obrázek původního města a kaňonu před zatopením.
Byl sice pátek, kdy se alkohol nesmí prodávat, ale místní obchodník nám díky známosti s průvodcem přinesl do kavárny v černých pytlích výborné hořké pivo Efes. Vzali jsme si je do auta.
Odpoledne jsme poprvé spatřili obrovské modré jezero Van a vystoupali do 2000 m n. m., odkud jsme sjížděli do kráteru spící sopky Nemrut o průměru 10 km. Oproti okolní vyprahlé krajině nás obklopila svěží příroda se všemi barvami zeleně, plno stromů a tři jezera. U jednoho z nich jsme chvíli spočinuli u obvyklého čaje ve skleničkách podobných tulipánu. Podnikaví kluci si vyrobili přístřešek a na bombě vařili kávu a čaj.
Po večeři v restauraci nad jezerem Van mi parta připravila milé sladké překvapení - tureckou dobrotu kunafe včetně svíček a prskavek. V hotelu jsme si pak se souhlasem pana majitele připili vzorky syrského vína z vinařství. Hotel byl totiž přísně nealkoholický.
A tak jsem tedy již u jednoho z cílů své pouti, jezera Van. Salinitou se blíží Mrtvému moři, je obrovské, modré, magické. Pluli jsme na ostrov Akhtamar a já zde splnila slib. U oltáře Panny Marie v arménském kostelíku Sv. Kříže z 10. století a pak i venku při zapalování svíčky v kovové polici s pískem, kde mi to turecký strážce dovolil, jsem přednesla Andranikovo přání a další modlitby za jeho rod, který odsud musel násilně odejít. Spolucestovatelé za mnou přišli a měli radost, že se to povedlo. Myslím, že jsem do nich vložila semínko zájmu o Arménii a její smutný osud. Tak jako většina našich lidí neměli tušení co se zde před sto lety odehrálo. Pak jsme si zaplavali v průzračném jezeře. Voda byla jakoby klouzavá, rozhodně slaná a léčivá.
Odpoledne jsme vystoupali na urartskou pevnost s nádherným výhledem na jezero a město. Říše Urartu, první arménské království, se rozkládala na náhorní planině mezi pohořím Taurus, Kaspickým mořem, Mezopotámií od 13. do 6. století př. n. l. Jezero Van bylo v jejím středu. Hlavní město Tušpa je současný Van (hlavní město Arménie před genocidou). Kanál v délce 80 km, který do něj přiváděl pitnou vodu, je stále funkční. Urartu je v Bibli označováno jako nejstarší stát na Zemi, království Ararat. Byl to stát s vyspělou kulturou, architekturou, astronomií a náboženstvím. Člověku se stejně svírá srdce při pohledu na současné město. Je rozhlehlé a úplně nové. Z arménských dob zbylo jen pár rozvalin pod pevností, jinak je tu moderní veliké město, jen kurdské a turecké obyvatelstvo a žádné kříže.
Večeřeli jsme u jezera místní rybí specialitu. Hladina vody v jezeře bez přítoku a odtoku klesá.
Cestou z Vanu jsme se zastavili u Muradijských vodopádů. Nejzajímavější byl houpavý provazový most s dřevěnými prkny, jež už toho hodně pamatovala, a atmosféra kurdských pikniků v lese u vody. Ženy zatápěly pod kotly, vařily a společnost byla radostná, k nám přátelská. Dali jsme si za šumění vody ve stínu stromů sklenku čaje.
Pak už se silnice vinula pustinou stále barevnější mezi zbrázděnými lávovými proudy, struskou a suťovisky. Na každé vyvýšenině v krajině byla usazená posádka, těžko je nevyfotit. Zastavili jsme na prázdné (strategické) dálnici a přeběhli k focení sopky na druhou stranu. Marťanská krajina, dokonalá pustina, země ve stádiu zrodu. Sopky zde byly činné ještě koncem 19.století.
A pak, za další zatáčkou, jsem ho uviděla - velehoru Ararat, arménsky Masis, z druhé strany, jak jsem si přála.
Po návštěvě další urartské pevnosti a muslimského paláce Izáka Paši jedeme ještě 30 km na východ planinou pod oběma Araraty k íránským hranicím. Vyjíždíme na kopec, kde údajně našli jednu z Noemových arch, kamenný útvar v zemi ve tvaru lodi. Co k tomu dodat… Pro mě je zajímavější pohled do Íránu, který nám nedovolili Američané v Arménii. Turci na hranici postavili kvůli uprchlíkům zeď. Vine se po horách i v rovině. Moc to nepomohlo. Za bakšiš se pašuje dál vše včetně lidí.
V Dogubeazitu, městu ve výšce téměř 2000 m n. m., má radost nekončí. Z pokoje s výhledem na hlavní ulici a na rozestavěnou obrovskou mešitu vidím i oba Araraty. Pohled se stále mění. Se zapadajícím sluncem se úplně rozpouští obláček kolem vrcholu Velkého Araratu a je vidět jeho ledovcová špička. V hotelu se na vrchol chystají dvě výpravy. Nezbytné je k tomu povolení od armády a turecký průvodce za cca 300 USD. A patřičné vybavení - mačky a cepíny pro vrcholovou partii. Nahoru vedou různé cesty. Mladá Italka říká, že i s aklimatizací (hora je vysoká přes 5 km), kdy vždy vylezou kousek nahoru a zase se vrátí, budou na vrcholu za čtyři dny. Ráda bych tam vylezla, ale třeba to děti dají za mě…
Další den sjíždíme k arménským hranicím. Je vidět Jerevan a pak nás celý den provází pohled na stratovulkán Aragac, současnou nejvyšší horu Arménie o výšce přes 3 km, na které jsem se před 3 lety koncem června zdolávala sněhové závěje...
Ani je významné archeologické naleziště, bohatství nálezů z prehistorie. Nejnovější jsou ruiny arménských staveb z dob, kdy bylo hlavním městem Bagratovského království (s 200 tisíci obyvateli) za časů našeho sv. Václava.
Současná Arménie je co by kamenem dohodil. Odděluje ji hluboký kaňon hraniční řeky Aras, ale především vzájemné nepřátelství a velké utrpení. Na arménském břehu jsou rozesety společné posádky Arménů a Rusů. Obávám se, že nebýt Rusů, tu malou statečnou křesťanskou zemičku, klín mezi muslimskými státy, by si její agresivní sousedé dávno rozporcovali.
V rozpadající se katedrále Panny Marie (Surp Asdvadzadzin) zapaluji při modlitbě poslední svíčku. V kostele sv. Jiří potkávám maďarského a českého křesťana, a tak společně sdílíme smutek nad stavem památek a ničením křesťanských symbolů. Modlíme se v kostelíku bez kříže (to je první co muslimové odstraní). Kupodivu i oni byli v roce 2019 v Arménii a teď se setkáváme na druhém břehu. Na ostrově Akhtamar zažili, když turecký strážce nechal za bakšiš Armény zazpívat v kostele náboženské písně.
Dlouho sedím na ruinách pevnosti nad kaňonem a dívám se do obou zemí. Je o čem přemýšlet a za co se modlit. Potřebuji čas a chci vše předložit Pánu. Slunce příjemně hřeje, zde ve vysoké nadmořské výšce je to příjemné. Vyhýbám se pohledu na všudypřítomné obrovské turecké vlajky, jsou po celém Turecku, obzvláště u křesťanských památek a na pevnostech dávných kultur. Dobyvačný charakter národa a potřeba dominance jsou zřejmé. Přesto mám jednotlivé Turky ráda, rozumím si s nimi. Jak říkal Andranik: „Jsou přece mými bratry, i když jejich předkové mému národu tolik ublížili.“ Je to složité, ale rozumím… nenávist a zloba ubližují především těm, kdo si je vpustí do srdce…
Nocleh v Karsu. O toto hraniční město se v dějinách mezi okolními říšemi často bojovalo. Naposledy a opakovaně mezi Rusy a Turky. A také Arméni si území tvrdě po první světové válce vybojovali zpět než ho zásahem spojenců a Sovětů museli opustit. Odtud byl odsunut dědeček Andranika.
Vydávám se do uliček města nakoupit ovoce a podívat se na pevnost a bývalou arménskou katedrálu Sv. apoštolů z 10. stol. Je to teď mešita, jak jinak. Mnohokrát se to v dějinách kostela měnilo. Chvíli byl i ruským ortodoxním chrámem. Kámen vše vydrží a ti, kteří věřili a trpěli za Pána, jsou dávno u Něho v nebi. Na vnějším plášti jsou kříže a křesťanské reliéfy zachovány.
Skoro se bojím vstoupit, vím že to bude bolet, ale přátelské gesto malého chlapce mě přesvědčí. Asi to tak mělo být, abych pochopila…, a tak se zouvám a on mi podává šátek. Komunikujeme anglicky přes překladač a intuitivně. Říká, že ikonostas postavili Rusové. Z fary u kostela vedl tunel pro popa do pevnosti. Provádí mě i zázemím kostela, kam se běžně lidé nedostanou. Nějak si rozumíme. Vysvětluje reliéfy a plastiky u kopule a já mu říkám že mě mrzí, že všechny křížky na sloupech ikonostasu jsou úmyslně poničené. Na fasádě a v kopuli však zůstaly.
Klečím a modlím se a cítím stále větší pokoj. Chlapec mě fotí před ikonostasem a chybějícím oltářem. Říká mi s jasným pohledem: „Já jsem muslim,“ a já: „Já jsem křesťan,“ a on s úsměvem dodává: „No problem.“ A tak to je - jeden Bůh, různé cesty, ale s láskou a vzájemnou tolerancí jak učil a šířil své učení derviš, mystik a básník Rúmí Mevlana v Konyi. Miloš tehdy velmi oceňoval jeho moudrost a přístup. Na to se v obou náboženstvích zapomíná. Nejsme a nebyli jsme o nic lepší. Záleží na každém jednotlivci a jeho srdci. Není náhoda, že právě řády dervišů pomohly zachránit mnoho Arménů před genocidou.
Vracím se do hotelu. S meruňkami, citrony a banány od usměvavých Turků. Každý se ptá odkud jsem. Mnoho turistů tady nebývá a pletou si nás s Rusy. Je neuvěřitelné, co všechno na ulici každý den vyloží a prodávají - od dřevěných naběraček, šatů, podkov, uzdeček, kamen, praček, vidlí až po sudy, čajovary, veliké kameny a jiné stavebniny.
Stoupáme do hor a podél jezera Čildir se dostáváme do nejvyššího bodu naší cesty 2470 m n. m. V zimě tu na ledu závodí koňská spřežení. Divokou roklí se jdeme podívat ke gruzínskému hradu a pak už kolem svérázných pasteveckých chatrčí sjíždíme serpentinami pohořím Kačkar, součástí Pontských hor. Míjíme odbočky na Gürcistan, tedy Gruzii. Krajina se dramaticky mění. Z holých, vyprahlých plání přechází v hluboké a husté smíšené lesy. Je nám také najednou chladno - hotel je ve výšce 1500 m nad mořem a je tu sotva 17 °C.
Poslední den navštěvujeme turecký domek na čajové plantáži v kopcích u města Rize. Atatürk zde ve 20. letech 20. stol. nechal založit čajové plantáže a naučil Turky pěstovat čaj, takže v současnosti jsou plně soběstační. A to se v Turecku vypije čaje opravdu hodně. Je běžné, že muži sedí na ulicích před kavárnami u skleniček čaje, kouří vodní dýmku a hrají hry, nejčastěji domino.
Sedíme na terase u čaje a ovoce s vyhlídkou na bujně zelenou přírodu. Čistě technická zajímavost. Turecká rodina má jeden záchod turecký a v patře evropský. Celé členité údolí je porostlé čajovníky. Sledujeme, jak na plantáži pod námi pracují Gruzínci. Nůžkami s vakem střihají mladé výhonky. Jiní používají motorovou kosu. Vydělají si 1000tl za 12 hodin. To je slušný plat, ale také dřina. Poprvé vidím, jak rostou kiwi, na stromech.
Tak jsme doputovali do cíle cesty v Trabzonu u Černého moře. Je to obrovské město s téměř milionem obyvatel vystavěné v prudkých svazích nad mořem. Vzniklo ve starověku z řecké osady Trapezunt a stalo se významným obchodním centrem na Hedvábné stezce. I toto město má své stíny. Po první světové válce zde došlo k Řecké genocidě, vyhánění a vyvražďování pontských ortodoxních křesťanů. Jednalo se o stejnou genocidní politiku jako v případě Arménů a Asyřanů.
Z Trabzonu pocházel Atatürk, takže jeho všude plno. Všechny představy o projevech kultu osobnosti a vypjatého nacionalismu překonává jeho s pietou udržovaný dům v barvě šlehačky vysoko nad městem. Ve vstupní hale je přes celou zeď napnutá veliká vlajka a Turci se před ní fotí. Atatürkova postel je rovněž povlečená tureckou vlajkou.
Při večerní procházce nacházím byzantské hradby a malý byzantský kostelík. Další velký řecký kostel je proměněn v mešitu. Křesťanské fresky uvnitř i venku zůstaly, ale jsou hodně poničené. Navštěvujeme také bývalý řecký klášter Sumela, přichycený jako ptačí hnízdo na kolmé skalní stěně. Celou cestu jsme nepotkávali žádné turisty, zde je jich až příliš. Jen pro skupinu řeckých křesťanů doprovázených knězi mám pochopení. Klášter respektovali a s mnichy slušně vycházeli nebo i obchodovali všichni sultáni Osmanské říše v jeho dlouhé historii. Nyní, i přes bohatství zachovalých fresek, působí poněkud prázdně, bez duchovní atmosféry, skoro jako kulisa. Turci ho navíc opravují k obrazu svému.
Cestu jsme zakončili osvěžujícím plaváním v Černém moři.
…
Děkuji Pánu Bohu za tuto Pouť do dávnověku a kolébky naší civilizace, do biblické krajiny k prvopočátkům naší víry, k prosté a pravdivé podstatě raného křesťanství bez historických nánosů. Děkuji za intenzivní prožití přítomných okamžiků v hloubi svého srdce. Děkuji za zkoušky a nesnáze, které pouti předcházely nebo ji provázely. Děkuji za sestry a bratry ve víře a spolucestovatele, které jsem při ní mohla poznat, a také ty, kteří byli na dálku v jednotě se mnou a modlili se za mě a mé putování.
Drazí, v srdci stále zvoním na osamocený křesťanský zvon uprostřed minaretů. Važte si chrámů, které máte na dosah a můžete se v nich s Ježíšem svobodně setkávat. Není to samozřejmost. Naši předci za to svedli velké bitvy. V Bruselu křesťané usilují o znovuosazení zvonů na kostely, aby ještě vůbec byli slyšet.
Křesťané starobylých církví na Blízkém východě za Krista položili životy nebo si svobodu své víry museli těžce vybojovat. Ten zápas stále pokračuje. Invaze vedené Západem do těchto krajů se ve výsledku obrátily proti místním křesťanům. Po staletích soužití dosažený křehký smír s většinovou muslimskou populací byl kvůli zlobě nad okupací ze strany „spoluvěrců“ náhle porušen.
Z planiny Tur Abdin, od jezera Van a z pokořených křesťanských chrámů mi současná Evropa připadala nerozumná a z historie nepoučená. Ve věcech, jaké řeší, pak malicherná a zahleděná do sebe. Tradiční svět pár tisíc kilometrů na jihovýchod žije přítomností a řeší skutečné a život naší civilizace ohrožující problémy, zejména v souvislosti s nedostatkem pitné vody.
Ano, při pohledu na ruiny starých říší... v místech odvanutého času či v poničených kostelích mě zaplavil pocit marnosti. Tomu se člověk neubrání. Ale pak, po meditacích a modlitbách, zvítězila naděje!
Pán nám přece dává svobodu a sílu k novým začátkům, k radosti a lásce mezi sestrami a bratry i těmi, kteří s hlubokou zbožností a opravdovostí vyznávají Boha jiným způsobem. Ježíš je tu s námi celé věky a bude tu dál, především tam, kde se lidé mají rádi a s radostí se setkávají. A to je důležité.
Modlitba Páně v Ježíšově rodném jazyce jak se jí modlí křesťané na Blízkém východě:
Abun d-bashmayo
nithqadash shmokh
tithe malkuthokh
nehwe sebyonokh
aykano d-bashmayo oph bar`o
hab lan lahmo d-sunqonan yowmono
washbuq lan hawbayn wahtohayn
aykano doph hnan shbaqan l-hayobayn
lo ta`lan l-nesyuno
elo paso lan men bisho
metul d-dylokh hi malkutho
whaylo wteshbuhto
l`olam `olmin
Amin
