Putování pod obratníkem Raka
Putování pod obratníkem Raka
„Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…Usedneme na pískový přesyp…nevidíme nic…neslyšíme nic, a přece něco září v tichu.“ (Malý princ, A. S. Exupéry)
Do pohoří Tassili na Sahaře v jihovýchodním cípu Alžírska mě přivedla touha po dobrodružství i zvědavost, jak obstojím v dosud neznámém prostředí písku a skal. A to jsem netušila, jak ozdravující bude čas bez civilizace a všemožných sítí, které nás svazují a kradou nám drahocenný čas.
V poušti jsme cestovali a tábořili v doprovodu Tuaregů. Po tisíciletích života v písečném světě tito lidé pouště dokáží přežít v nehostinném prostředí a využívat skromné dary, které jim poskytuje. Často mysleli i na své ženy a děti, když trhali pouštní melouny nebo řezali ze stromu s antiseptickými účinky klacíky, které používají k čištění zubů… Věděli také kdy je nutné poušť s pokorou co nejrychleji opustit, když nás zasáhla písečná bouře…
Ve vyprahlé pustině jsem zažívala ticho, které doslova bubnuje do ušních bubínků. Měsíc i hvězdy zářily jasněji a nižší zeměpisná šířka umožnila nahlédnout o něco dál nad jižní obzor. „Padaly“ hvězdy a do nočního ticha se občas ozval štěkot šakala.
Při západu a východu slunce jsem si sedala na písečný přesyp a těšila na setkání s malým princem… a on přicházel. Vítr přivál písek, přesypával jej přes hranu duny, vytvářel typické písečné vlnky a měnil jeho barvu, když odnášel lehčí zrnka. Sledovala jsem fascinující hry světla a stínu a neměnný řád věcí Božího plánu, a tak jsem i já uprostřed zdánlivě bezúčelné pustiny poznávala, co je opravdu důležité…
Ranní procházka po sbalení tábora byla osvěžující. Písek byl po noci příjemně chladný. Obyvatelé písečné krajiny z živočišné říše po sobě tu a tam zanechali stopy. Zahlédli jsme brouky, ještěrky, vrány a několik druhů menších ptáků a také velbloudy. Vedrem sálající odpoledne jsme trávili ve stínu rozložitých akácií nebo skalních převisů. Pod jednu akácii se vejde pohodlně pět aut a 16 lidí naležato…
Nadšení pro archeologické objevy v nás probudily nálezy střepů nádob z kultury vypíchané keramiky a také rytiny a malby, které po sobě zanechali dávní lidé, co tu žili v travnaté savaně a u mělkých jezer před 7 až 10 tisíci lety, kdy Sahara zažívala své zelené období. Do pískovcových skal vyryli obrázky zvířat, která je obklopovala – nosorožce, gazely, slony, velbloudy a krávy. A přece všechny rytiny, jimiž je pohoří Tassili proslulé, se během času rozpadnou v písek a prach při neustálém koloběhu vznikání a zanikání, ovšem v horizontu věků nám nepředstavitelných.
Poušť protkaná obřími dunami různobarevného písku, zbrázděná hřebeny magmatických či pískovcových skal bizarních tvarů a pánvemi vyschlých jezer pro mě nebyla pustinou vyvolávající zoufalství, ale naopak naději, že vše má svůj smysl a i my jsme na světě jako zrnka písku přesýpající se ve větru, kdy jen Pán ví kam budou zanesena. Nakonec, Sahara se za pár tisíc let opět, jako již mnohokrát, zazelená a možná daleko větší pustinou v té době bude náš dnes civilizovaný svět.
Pokud jde o zoufalství, to ve mně při mých předchozích cestách vzbuzoval spíš pohled na válkami zničená města na Blízkém východě či záměrně likvidované památky kolem Araratu s cílem vymazat stopy starobylého národa z povrchu země. Poušť je naopak dokonalé bezčasí. Sedíte na duně a ze svého neuchopitelného „teď“ hledíte současně do minulosti i budoucnosti a věčnost se vám odvíjí před očima.
Na severu Alžírska, v kotlině mezi mořem a pohořím Atlas, jsme putovali svěží úrodnou krajinou. Procházeli jsme ruinami rozlehlých, důmyslně stavěných římských měst vysoko nad mořem (Tipasa) nebo v rozkvetlých pahorkatinách (Timgad). Velikostí a propracovanými detaily nás ohromily římské mozaiky v Djémile. V hlubokém kaňonu Ghoufi, kde se nachází symbolická brána do Sahary prokopaná římskou legií, jsme po prudké bouři a krupobití spatřili zrod řeky, která původně vyschlým korytem náhle tekla plným proudem asi 12 hodin.
V panoramatickém městě Constantine, rozloženém na mohutných pískovcových skalách podél hluboké rokle, jsem se ocitla v místech, kde se narodil a jako biskup působil sv. Augustin. Uplynulo právě deset let od chvíle, kdy svatý konvertita svými nadčasovými myšlenkami a láskou k Bohu nasměroval i mou cestu. Univerzita v Annabě (starověkém Hippu) nese jméno slavného berberského rodáka.
V Alžírsku, tak jako v jiných arabských zemích, je třeba přijmout odlišné vnímání a plynutí času. Pak lze cestovat skutečně svobodně a s lehkostí. Arabové nespěchají. Věci se dějí, když Bůh dá …tedy po jejich Inšálláh, a přesto vás úředníci nakonec odbaví, letadlo odletí, policejní eskorta dorazí a mikrobus se vydá na cestu…
V hlavním městě většinově muslimské země jsou dvě katolické katedrály z koloniální doby. V bazilice Notre Dame Afrique, tyčící se vysoko na mořským zálivem, je v hlavní apsidě napsána prosba: „Naše Paní Africká oroduj za nás a za muslimy“. Katedrálu Sacre Couer, vysvěcenou v roce 1962, jsem hledala s pomocí Map.cz v husté, kaskádovité zástavbě Francouzské čtvrti, neboli čtvrti Černých nohou, jak se označovali potomci Evropanů narození v Africe. Stavba se naprosto vymyká představě o podobě kostela, protože připomíná chladicí věž. Přesto jsem po vstupu do obrovského a mohutnými betonovými pilíři členěného prostoru byla vřele přijata a v kapli Panny Marie děkovala za ochranu během celé pouti. Panna Marie se na mě usmívala, což bylo v domovině učitele Církve, kde je nyní křesťanů jen pár promile, velmi povzbudivé. Po její pravici stojí ikona s 19 blahořečenými alžírskými mučedníky, o kterých vyprávěl jeden z filmů Net For God. Před hlavním oltářem mě vítal sv. Augustin s planoucím srdcem v ruce. V tu chvíli mě usměvavá kostelnice Joana pozvala na mši svatou v kapli pod chrámem. I s knězem nás bylo šest. Věřících mezi místními Araby a Berbery přibývá jen zvolna.
Alžírsko je rozmanitá země plná překvapení přírodních i společenských. Je možné navštívit arabskou hospodu a dát si s Araby dobré místní točené pivo, a stejně tak vám recepční může vynadat, že si do hotelového pokoje přinesete pár plechovek piva… Velbloud má v jazyce Tuaregů sedm různých názvů podle toho, jak vypadá, stejně jako vítr, který vane pouští…
Původními obyvateli Alžírska, kteří přečkali nájezdy dobyvatelů, vzestupy a pády říší i kolonizaci, jsou Berbeři, mezi něž patří i Tuaregové. Mají vlastní jazyk a originální písmo, které je vidět na úředních budovách a autobusech. A zatímco strážkyně mešity s nejvyšším minaretem na světě odměřují na milimetry vhodnost vašeho ošacení, v jiném minaretu u mešity, která bývala kostelem, visí i dnes symboly křesťanství – dva velké zvony…
Fotogalerie zde: https://eu.zonerama.com/FarnostPouchov/Album/11606227
