O postní době
Z mnoha různých důvodů současný člověk neočekává a nepřipravuje Velikonoce s takovou pozorností a s takovým úsilím jako Vánoce. Přesto pro křesťany dny kolem prvního jarního úplňku stále zůstávají hlavním svátkem celého ročního okruhu. Postní doba, která začala na Popeleční středu, má jednoznačný charakter. Střízlivost bohoslužeb a snaha oprostit se v každodenním životě od všeho nadbytečného a nepodstatného vede věřícího k Velkému pátku a k neděli Zmrtvýchvstání.
Pokud má člověka pozitivně ovlivnit drama Velikonoc, musí se připravit. Bez přípravy není možné plně proniknout k jádru tajemství. Postní duchovní cesta je tradicí propracovaná. Nabízí se mnoho možností, jak plodně přistoupit k předjarnímu čtyřicetidení. Jedním z příběhů, které mohou poskytnout vůdčí myšlenku, je starozákonní exodus. Vypráví o tom, jak Židé vyšli z Egypta, „z domu otroctví“, aby za cenu zkoušek, strádání i vážných selhání konečně našli novou vlast, zaslíbenou zemi.
Zdálo by se, že něco tak patetického a snad i mytického nemůže korespondovat s naší každodenností. Přesto už slovo exodus tj. vyjití nás může přesvědčit o opaku. Každý z nás potřebuje čas od času vypadnout z našich schémat a automatismů. Snažíme se sice vyjít z životního stereotypu, ale někdy pozorujeme, že prázdniny, dovolené, víkendy, zábava a naše koníčky jako by nedokázaly splnit to, co od nich očekáváme. Něco chybí. Izraelité vyšli na poušť nejen proto, aby unikli z monotónnosti otrocké práce, ale také proto, aby se setkali s Bohem. To je v postní době právě to hlavní: vyjít vstříc Bohu, vydat se na jeho cestu, poslouchat jeho hlas, dovolit mu, aby nás proměnil, vedl a vyvedl. K čemu? Ke svobodě, kterou může dát jenom on.
